To nemám šanci zvládnout

Milá čtenářko,

lehce navážu na včerejší e-mail, kde jsem se zmiňovala, že jsem se snažila zapadnout do davu a nevyčnívat. V té době jsem prožívala stavy úzkosti až panických projevů. U něčeho jsem to poznat dokázala, u většiny ne. A tak jsem si přišla ještě divnější. Tehdy se tolik nemluvilo o duševním zdraví.

Procházela jsem PTSD bez průvodce, bez názvu diagnózy, bez terapie. Léky fungovaly jen chvíli. Vedlejší účinky pro mě byly dlouhodobě destruktivní. Doma 3 děti a já musela fungovat. Začala jsem hledat to, co jsem u sebe pozorovala na první dobou. To, co jsem poznala. Začala jsem si zjišťovat, jak s tím pracují ostatní. Jak s tím pracují v zahraničí.

Postupem času jsem si rozklíčovala každou jednu věc, která se mi děla. Naučila jsem se rozlišit, kdy je to z mého zdravotního stavu a kdy je to psychosomatické. Že šlo u některých stavů o projevy PTSD, jsem se dozvěděla po deseti letech od nové psychiatričky. Léky jsem stále nemohla užívat. Ale mohla jsem začít chodit na terapie. A tak jsem chodila, i když jsem občas nevěděla, jestli dělá terapii moje terapeutka, nebo já.

Tou dobou jsem narazila na journal terapii a zamilovala si ji. V propojení se stylem Bullet Journalu to dávalo dokonalý smysl. Konečně jsem mohla všechny své sešity a deníčky (migrény, úzkosti, alergie, terapie, pracovní) dát do jednoho efektivního deníku.

S oblibou říkám, že jsem začala své problémy brát na kávu. Když na kávu pozvete svou úzkost nebo panickou ataku a zeptáte se jí, co vám to v těle dělá za paseku, dozvíte se spoustu věcí. No a potom jí povíte, jak s jednotlivými věcmi můžete pracovat vy, jako člověk. Pokud máte pod kontrolou dílčí věci, nemá nad vámi takovou moc. A tak se postupně zklidnila většina projevů úzkostí a paniky. Od té doby, vždy když něco pozvu na kafe, tomu také předám svůj krizový plán.

Studuji vysokou školu. Dnes jsem měla zkoušku. Pamatuji, že v prváku se mi třásl hlas i ruce, srdce mi bušilo jak splašené. Promýšlela jsem dopředu každé slovo, i variantu, co se může stát. Měla jsem chuť raději utéct. Dnes jsem věděla, že jsem tomu nedala, co jsem asi mohla. S poruchou pozornosti se mi špatně četly podklady a nemám doma zrovna klid. Tak jsem si to nechala zpracovat jako podcasty a infografiky. Přinutila jsem se to párkrát přečíst z originálních podkladů a potom jsem jela již jen z přípravy výše.

Zatímco dříve bych byla v úzkosti až panice, dnes jsem tam seděla a říkala jsem si: Je to jen zkouška. Můžeš si to opravit. Byla jsem nervózní. Mozek zjišťoval, co se děje, a bylo v něm trochu prázdno. Je zvláštní, že jindy takové ticho v hlavě nemám. Ale já jsem byla pánem situace. Ne moje úzkost a nervozita. A v tom vidím velký rozdíl. Velký posun na mé cestě. Zkoušku jsem zvládla.

Je normální cítit nervozitu, lehkou úzkost při důležitých věcech. Není v pořádku, když nás to ochromí a znemožní to zkusit, a tím se posunout.

Stále občas hlodá ten červík: "To nezvládnu"... Ale už mu dokážu říct, že to alespoň zkusíme a příště to bude lepší.

Jakého červíka chováš ty? Bavíš se s ním? Kdo vede?

Míša

P.S. 7 minut pro klid v hlavě Pro chvíle, kdy jedeš na výkon a v hlavě je tlak, chaos a "měla bych"...