Milá čtenářko,
předmět má jasný dotaz, a tak ho chci zodpovědět. Když jsem procházela těžkými obdobími kolem sebe a dětí, překvapovala jsem sama sebe svou neschopností, leností, tím, jak nic nezvládám. Najít si cokoli pozitivního na mně samotné a tom, co dělám, bylo obtížné.
Milá čtenářko,
lehce navážu na včerejší e-mail, kde jsem se zmiňovala, že jsem se snažila zapadnout do davu a nevyčnívat. V té době jsem prožívala stavy úzkosti až panických projevů. U něčeho jsem to poznat dokázala, u většiny ne. A tak jsem si přišla ještě divnější. Tehdy se tolik nemluvilo o duševním zdraví.
Milá čtenářko,
dnes tvořím něco nového. Navazující část na sedmidenní mailovou sérii 7 minut pro klid v hlavě. Tentokrát jsem se rozšoupla a chystám hned 30 dní. Nápad jsem v hlavě měla delší dobu a po loňských dvou úspěšných výzvách, je toto, pro mě, nadčasovou formou, jak o sebe pečovat každý den po mikro krocích.
Milá čtenářko,
možná to teď nebude e-mail úplně pro tebe a nebo ano?
Je pondělí. Víkend byl celkem náročný. Jak já bych brala nudu a šeď. Při péči o děti nikdy nevíme, co se vyvrbí. Jednou je to úraz, příště nemoc a jindy si vzpomenou, že nutně teď hned potřebují opravit dveře a skříň a potřebují u toho přestěhovat půlku pokoje. V neděli odpoledne. Zvládli u toho odlepit obložky od zdi, zlikvidovat vodící lištu na posuvné dveře. Pokapat koberec Mamutem. Zhádat se u toho jak koně a nám naplánovat práci, o kterou jsme vůbec nestáli. Kdo by to chtěl řešit v neděli odpoledne v paneláku? Autistům neporučíš, ani nedomluvíš. A my máme dva.
Milá čtenářko,
včera jsem ti psala, že o mně budeš slyšet častěji.
A chci ti dnes říct hlavně jedno: děkuju, že tu jsi a že jsi zůstala.
Napadlo mě, že než se pustíme do dalších témat, bylo by fér se na chvíli zastavit a říct si, kdo jsem a proč ti vlastně píšu.